Když radost z práce vypadá jako špionáž

12.1.2026

Položili jste si někdy otázku, jak je možné, že mají členové sborů Aurea Rosa a Bohemia Choir tolik bezplatných aktivit mimo pravidelné zkoušky a koncerty během jediného roku? Když se ohlédnu za rokem 2025, sama žasnu:
4 jednodenní workshopy, jeden dvoudenní v Oldřichově v Hájích a k tomu 24 koncertů v Liberci i po celém Libereckém kraji. To není málo.
A jak jistě tušíte – nic z toho není zadarmo. Vzdělávání sboru mimo běžné zkoušky, doprava na koncerty, hudební doprovod, pomůcky, rekvizity, a nově i práce na jednotném oblečení… to všechno jsou položky, které se samy nezaplatí.
Umíme si najít podporu. Naše aktivity jsou možné díky finančním dotacím z Magistrátu města Liberec, Krajského úřadu Liberec, Městského úřadu Vratislavice nad Nisou a také díky projektu Erasmus+, který jsme zahájili už v roce 2024 + příspěvky od některých členů sboru.
A já jsem nesmírně vděčná také za všechny dobrovolníky, kteří se s chutí pouštějí do pomoci s organizací a realizací jednotlivých akcí. Stejně tak mě těší velký zájem členů sboru vystupovat – bez toho by žádný koncert neměl duši. 

Jakmile jsou projekty připravené, žádosti podané, akce zrealizované, peníze vyčerpané
a termíny projektů se blíží ke konci, přichází ta méně viditelná a důležitá část: vyúčtování. V novém roce jsem se do toho pustila s vervou. Doklady jsem seřadila, očíslovala, s Janou jsme připravily všechny přílohy a já vyplnila formuláře závěrečného vyúčtování pro MML i KÚ. A projekt Erasmus+? Ten jsem pečlivě zakončila a založila do nejsilnějších desek, které budu doma ještě 2,5 roku archivovat.

Dnes jsem mohla s radostí sdílet výsledky práce na setkání s naší novou paní účetní Kateřinou Myslivcovou a s paní daňovou poradkyní Lenkou Rangiovou, která nás nejen skvěle vede, ale také nás věrně podporuje jako divačka na našich koncertech. Atmosféra schůzky byla krásná, tvůrčí, plná energie – přesně taková, jakou si člověk přeje.

Nabitá radostí jsem se vydala na podatelnu libereckého magistrátu. A světe div se – nikde nikdo. To se nestává často, a tak jsem si – ač to běžně nedělám – udělala malé vítězné selfíčko. Takové to „dokázali jsme to!“.
Jenže v tu chvíli se zpoza rohu vynořila ochranka. A začal výslechu podobný rozhovor:

„Co tady fotíte?“ „Proč?“ „Koho?“ „Za jakým účelem?“

Do toho rozhozená úřednice v podatelně přidávala své komentáře o tom, že něco takového ještě nezažila. Přesvědčit je, že nejsem špion, ale jen nadšená pokladní spolku podporujícího pěvecké sbory s radostí z dobře odvedené práce, dalo zabrat.
Nakonec vše dobře dopadlo. Doklad o podání jsem dostala a orazítkovanou kopii první strany vyúčtování také – a k tomu historku, na kterou budu ještě nějakou dobu vzpomínat.

  Možná jsem dnes málem skončila „zatčená“, ale hlavně jsem si znovu uvědomila, jak moc stojí za to dělat věci srdcem. A že radost je někdy podezřelá – ale vždycky nakažlivá.                                                                                                 Květa

Dvě města, dva kostely, jeden společný dech

28.12.2025

V posledních dnech roku nás již tradičně čekala dvojice adventních vystoupení během jediného odpoledne – nejprve v kostele sv. Michaela v Rokytnici nad Jizerou a poté
v malebném kostelíku sv. Václava v Harrachově.
Díky skvělé práci městských informačních center a pátera Iva byla propagace koncertů zajištěna s velkým předstihem, a tak nás na obou místech čekala nevídaná návštěvnost. Stejně štědré byly i příspěvky na dobrovolné vstupné určené na podporu místních farností a naší koncertní činnosti.

Díky zkušenostem jsme dokázali připravit promyšlený organizační plán.
Ovšem zrealizovat vše s takovou lehkostí, klidem a pohodou, jako tentokrát – na samém konci koncertní sezony 2025 – to je výkon, před kterým smekám.
Velkou pomocí byla Lubošova iniciativa: vytvořil na WhatsAppu anketu, díky níž jsme měli přehled o počtu zpěváků, nástupních místech i o těch, kteří zvolili vlastní dopravu.
A přesto se našla i úsměvná chvilka. Náš milý kolega Zdenda nahlásil, že nastoupí
u nádraží. Když jsme se blížili k „textilaně“, ozvala se zezadu Evička: „Zdenda čeká
u školy!“ Náš pohotový řidič okamžitě přehodil blinkr a udělal ještě jedno kolečko přes centrum. A přesto jsme vše stihli s přehledem. Ano – povzneseni jsme byli už od prvního blinkru.

Velkou radost máme z toho, že se uzdravil Jiří, který obětavě převáží paní sbormistryni, klávesy i další vybavení na naše koncerty. Letos navíc přišel s výborným nápadem – nainstalovat klávesy v harrachovském kostelíku s předstihem, aby druhý koncert proběhl bez zbytečného spěchu.
A pak je tu celý ten „neviditelný“ seznam úkolů, bez nichž by koncerty vůbec nemohly vzniknout: připravit umělecký a organizační plán, jednat s pořadateli, zajistit finance
z projektu, objednat autobus, vytvořit a poslat informace sboru, připravit anketu, programy a materiály, naložit techniku, vyzvednout Pavlíka se zvony, vše vyložit, nainstalovat, vítat diváky, vybírat dobrovolné vstupné, dohlédnout na úklid… A po návratu do Liberce znovu vyložit, uklidit, zaplatit hudebníky a faktury.
A to je jen základní výčet toho, co je potřeba udělat, aby mohly zaznít koncerty
             „Když křišťálové nebe vypráví a zpívá“ – klenoty naší sezony 2025.
To vše se podařilo díky skvělému týmu dobrovolnic a dobrovolníků z řad našeho sboru,
v čele s paní sbormistryní Janou. Tleskám!

Věřím, že když člověk koná tolik dobrovolné, smysluplné práce, nebe ho podporuje. Tentokrát nám přálo nejen symbolicky, ale i velmi prakticky – nádherným počasím
a bezpečnou cestou.
Celý sbor prožíval radost ze splněných úkolů, z dobře odvedené práce a především
z vystupování samotného. A velký podíl na tom měl i mimořádný zájem diváků.

Po koncertech ráda oslovuji některé návštěvníky, děkuji za účast a ptám se na jejich dojmy. A právě v Harrachově jsem dostala odpověď, která mě zasáhla svou upřímností:

A přesně tak jsme odcházeli i my – povzneseni od prvního blinkru až po poslední tón.

  Dvě horská města, dva kostely, dvě zastavení na cestě za hudbou. A jeden sbor, který       odjížděl domů s pocitem, že nebe opravdu zpívá s ním.                                                                                                                                                       Květa

27.11.2025

Už při samotném příchodu bylo cítit slavnostní očekávání – zaplněné hlediště, vůně zimního večera a radostné šumění publika. Místní pan farář přivítal sbor
i posluchače vlídnými slovy, která nás zahřála u srdce. Jeho projev byl nejen poctou, ale i připomenutím, že hudba má moc spojovat lidi a vytvářet krásné tradice.

Program s názvem „Křišťálové nebe vypráví a zpívá“ skutečně nadchl diváky. Sborové písně propojené vánočními básněmi Bohuslava Reinka, v podání Vladimíry Hoření, přinesly chvíle ztišení i zamyšlení. Na klavír nás citlivě doprovázel David Němec, jehož hra podtrhla jemnou atmosféru večera. Krásná akustika kaple Vzkříšení umocnila každý tón i slovo, takže se hudba rozléhala prostorem jako světlo svíce.

Celá stavba kaple Vzkříšení nabízí v polosuterénu překrásný prostor pro společenské akce – a právě zde nachází náš sbor své zázemí. Již tradičně se tu scházíme nejen k vystoupením, ale i k hodnocení uplynulé sezony. Je to chvíle, kdy děkujeme naší sbormistryni Janě za její úžasnou práci, předáváme jí dárek  a připomínáme si, jak nás členství ve sboru omlazuje. Zpíváme, tančíme
a sdílíme radost, která je tím nejlepším receptem na zdravý život v seniorském věku.
Jak říká naše zkušenost: „Stačí otevřít srdce radosti a znovu objevit schopnost žasnout jako malé dítě.“

Tuto spontánní radost dítěte nám ukázala sbormistryně Jana, když dostala od sboru očekávané vánoční dárky. Její nadšení bylo nakažlivé. Ještě ve 22 hodin mi volala, aby mi s nadšením a do detailu popsala, jak si doma vyzkoušela novou pláštěnku a proč je pro ni tak perfektní. Takové chvíle dokazují, že hudba
a přátelství mají sílu přenést se i mimo koncertní sál.